Je úterý podvečer a prostory kostela sv. Petra z Alkantary, kterému od vydání prvního dílu úspěšné románové trilogie spisovatelky Karin Lednické nikdo neřekne jinak než Šikmý kostel, se opět pomalu plní lidmi. Nejsou to však turisté, kteří se na toto nádherné místo plné historie a příběhů sjíždějí ze všech koutů Česka i zahraničí. Jsou to „sváteční“ hosté, kteří sem přišli, aby se seznámili s knižním debutem Jana Polakoviče – místopředsedy spolku Stará Karviná, ve kterém mimo jiné působí jako průvodce při komentovaných procházkách starou Karvinou. Příjemnou atmosféru doplňuje očekávání příchozích, kteří už netrpělivě čekají, až se budou moci společně s autorem vypravit na místa, která sice zmizela z povrchu zemského, ale nikoliv z lidské paměti. Moderace se ujala Mgr. Barbora Jedličková Bičejová – lektorka, učitelka a také zakladatelka projektu Pod lavicí. Knihu symbolicky uvedli do světa rodáci a pamětníci ze Staré Karviné Kristina Součková a Zbyszek Śmieja.
Na začátku byla krajina, která mlčela. Nebo přesněji: kterou jsme přestali poslouchat. Zmizely ulice, domy zmizely, lidé se rozešli. A přesto to místo přetrvávalo. V hlavách těch, kdo zde vyrůstali, v archivech zaprášených fotografií, ve vzpomínkách, které se znovu a znovu vracejí. A dost možná právě proto vznikla nová kniha, která má připomenout to, co nesmí být zapomenuto.
Jan Polakovič se více než deset let věnuje mapování a připomínání zaniklé městské části Karviné, především oblasti kolem dnes již ikonického šikmého kostela sv. Petra z Alkantary. Jak uvedla spisovatelka Karin Lednická: „Do jeho knihy se promítly tisíce našlapaných kilometrů i (mnohdy krkolomného) terénního bádání, stovky hodin prosezených v archivu, stovky hodin rozmluv s pamětníky.“ Výsledkem je přes 360 stran rozdělených do deseti tematických kapitol mapujících jednotlivé části města. A protože „základní jednotkou historie je člověk, ne barák,“ jak připomíná sám autor, knihu také doplňuje o 26 medailonků obyčejných lidí, kteří Karvinou spoluutvářeli. Právě proto se rozhodl historii Karviné vyprávět skrze příběhy lidí, ne jen strohý soupis dat. V knize například popisuje cestu od šikmého kostela k místům, kde dříve vedly koleje a protékal Karvinský potok. Tichý detail, který dnes sotva zaznamenáme, je najednou živým bodem na mapě ztraceného města.
Rozhovor s autorem
Honzo, kdy sis poprvé uvědomil, že stará Karviná mizí nejen fyzicky, ale i z paměti lidí?
Od doby, kdy jsem se o starou Karvinou začal zajímat, takže před nějakými sedmnácti lety. Až zpětně si uvědomuji, jak málo bylo tematických knih, přednášek nebo výstav na toto téma. Společnost byla nastavena tak, aby lidé na své rodné město a kořeny zapomněli – a dařilo se to. Až s příchodem románů Karin Lednické se to změnilo a rodáci ze staré Karviné začali být pyšní, že pocházejí odtud.
Co bylo tím prvním impulsem, že jsi se rozhodl napsat tuto knihu? Souvisí s tím Tvá dlouholetá práce pro spolek Stará Karviná?
Zprvu jsem všechny informace získané z archivů nebo zpovědí pamětníků zaznamenával pro sebe. Po nějaké době mi přátelé začali říkat, ať napíšu nějakou knihu, jelikož rešerší mám víc než dost. Musel jsem jim dát za pravdu, jelikož mi přišlo i sobecké si všechny objevy „křečkovat“ pro sebe. Když mě loni oslovila paní redaktorka, že hledá autora knihy o staré Karviné, neváhal jsem a na nabídku jsem kývnul.
Jak složité bylo pro Tebe kombinovat historické prameny s osobními vzpomínkami?
Občas velmi složité. Lidská paměť je obdivuhodná, bohužel po určité době začíná klamat. Pokud to bylo možné, snažil jsem se informace potvrdit z několika zdrojů a teprve potom jsem je vložil do textu. Přesto stoprocentně v knize budou nějaké nepřesnosti, ale s tím se musí počítat.
Spisovatelka Karin Lednická ve své recenzi na Tvou knihu uvádí, že jí předcházelo tisíce našlapaných kilometrů, hodin bádání, ale i rozhovorů s pamětníky. Můžeš říci, jaký objev nebo rozhovor Tě při psaní zasáhl nejvíc?
Příběh paní Sonkové. Její rodiče Betterovi provozovali za první republiky Likérii, kterou jim Němci v roce 1939 jakožto Židům zabavili. Celá její široká rodina, včetně rodičů a devítiletého bratra, byla zavražděna v Osvětimi, jedině paní Sonková přežila. Shodou velkých náhod se mi podařilo zjistit, že dodnes žije v pečovatelském domě v Orlové a měl jsem tu čest ji dvakrát navštívit a vyzpovídat. Letos oslavila 98. narozeniny. A jak už to bývá, byl jsem nejspíš první, kdo se jí ptal na životní příběh a starou Karvinou. Jsem rád, že se mi tuto rodinu alespoň trochu podařilo vynést ze zapomnění.
Co bys chtěl, aby si z knihy odnesl čtenář, který Karvinou nikdy neprošel?
Aby se přesvědčil, že to není ošklivá černá krajina nebo brownfield, jak je často prezentována v médiích. Je to krásné zelené místo, kde na vás každým koutem dýchá kus historie a mnoho lidských příběhů. A že stojí za to ji objevovat a připomínat.
Kdybys měl vybrat jednu osobnost z knihy, která nejlépe vystihuje duch staré Karviné – kdo by to byl?
Asi Anna Danielová. Za první republiky vážená žena, která se snažila Karvinou povznést, zvelebit, ale politické události ji přinutily se z Karviné dvakrát vystěhovat. Poprvé v roce 1938, aby se po osvobození vrátila, a opět začátkem 50. let, kdy jí komunisté hrozili uvězněním, pokud město neopustí. A následné totální zapomnění její osoby je příznačné pro celou Karvinou a její historii.
Kniha nese silné motto: „Základní jednotkou historie je člověk, ne barák.“ Jak tuto myšlenku vnímáš?
Postupem času stále více. I já se před pár lety zajímal jen o zástavbu a domy, ale uvědomil jsem si, že to byli lidé a ne baráky, co to město utvářelo. Pokud se podíváte na fotku školy, do které jste chodil, nebudete vzpomínat na to, jak vypadaly vchodové dveře nebo jakou barvu měly kachličky na podlaze. Budete vzpomínat na učitele, co vás učili, na spolužáky ve třídě nebo kdo vedle vás seděl v lavici. Tak je třeba vnímat historii.
A na závěr mi dovol ještě jednu otázku. A sice, co bys vzkázal mladé generaci, která už starou Karvinou nemůže projít?
Aby nedopustila její totální zapomenutí. Domy už sice nestojí, přesto stále žijí stovky, možná i tisíce obyvatel, kteří ze staré Karviné pocházejí. Přeji si, aby se našli další nadšenci, kteří se toho chopí; najdou ty pamětníky, vyslechnou je, zaznamenají vzpomínky a uchovají fotografie i pro další generace. Jelikož Karviná nemá žádného historika, jenž by se tomu věnoval.
Závěrem
Fenomén Stará Karviná není nostalgická sentimentální procházka – je to živý dokument paměti, vyprávěný s přesností badatele a citem někoho, komu na tomto místě hluboce záleží. „Zapomenutí je zlo. Upomínání je jeho pravý opak,“ dokládá těmito slovy Jan Polakovič svůj blízký vztah ke své rodné Karviné.
Spolek Stará Karviná, ve kterém autor působí, se dlouhodobě věnuje záchraně historických stop, které nebyly zcela pohlceny technologickou a průmyslovou transformací. Pořádají komentované procházky, digitalizují paměti míst a sbírají osobní výpovědi obyvatel. Kniha je zatím jejich nejkomplexnějším výstupem a je k dostání v knihkupectvích i přímo v infostánku u šikmého kostela. Závěrem jen doplníme, že knihu vydalo autorské nakladatelství Nastole za podpory a s distribucí Albatros Media, což zaručuje kvalitní vydání i široké knihkupecké pokrytí.
Fotogalerie
foto: David KONÍK
Bc. Petr Drozdík
šéfredaktor zpravodajského portálu eOrlová.cz