Debutové album Černá louka nahrál po nocích sám u sebe v pokoji. Dvacetiletý písničkář Adam Nadažy, absolvent orlovského Gymnázia a Obchodní Akademie (dále jen GOA), dnes studuje herectví ve Zlíně a 29. listopadu vydá EP O kovbojovi bez koně. V rozhovoru mluví o noci, kdy se rozhodl dát všechno umění, o písni, kterou si musel celou cestu autem zpívat, aby ji nezapomněl, i o tom, proč mu ve Zlíně chybí ostravská nátura.

Noc, kdy to docvaklo

Na Černé louce ses rozhodl, že umění dáš sto procent. Pamatuješ si chvíli, kdy to docvaklo?

Myslím, že to nebyla jedna chvíle, formovalo se to postupně. Vzpomínám si ale na okamžik, kdy jsem si řekl, že to jdu opravdu zkusit. Bylo to asi na podzim 2024. Měl jsem službu v Divadle loutek a zrovna tam mělo pronájem Těšínské divadlo s Baladou pro banditu. To vystoupení a atmosféra toho večera mě natolik uhranuly, že jsem měl husí kůži.

Pamatuju si i cestu domů. Šel jsem skoro v noci na autobus, pokuřoval jsem a přemýšlel nad vším možným. Nedovedu popsat nad čím, byl to prostě proud myšlenek v noční Ostravě. Ale bylo to kouzelné a hlavně osvobozující. Na chvíli jsem přestal řešit, jak by se mělo žít a co by se mělo dělat, a prostě jsem byl a užíval si to. Byl to takový pocit nirvány. Naplno jsem utekl do svého světa a tak trochu v něm zůstal dodnes.

Komu jsi to řekl jako prvnímu?

Vlastně nikomu. Nejsem moc člověk, který by se ostatním svěřoval s pocity, problémy nebo rozhodnutími. Většinou o tom napíšu píseň, báseň nebo něco namaluju. Jsem v tomhle trochu beran. Když si postavím hlavu, že něco udělám, snažím se to udělat, i když to bude bolet.

Pro většinu Ostraváků je Černá louka výstaviště. Co tam vidíš ty?

Rozhodně místní park. Je opravdu kouzelný a člověk by neřekl, kolik je tam po setmění králíků. Zajímavé je taky, že tam jsou dvě docela významná ostravská divadla – Divadlo loutek a hned naproti Divadlo Antonína Dvořáka, scéna Národního divadla moravskoslezského. Neznám v republice jiné místo, kde by byla divadla takhle „přes ulici“.

Je na albu nějaké místo přímo odtud?

O samotné Černé louce na albu moc nezpívám. Jediné místo, které mě napadá, je Sýkorův most. Ten už je trochu dál a není přímo na Černé louce, ale v příběhu písně Černá louka tvoří docela klíčovou část.

Oči schované za ofinou

Z kroužku kytary jsi ve dvanácti odešel, protože tě nebavily lidovky. Pak přišla Nirvana. Co tě na Kurtu Cobainovi chytlo?

Nejdřív samozřejmě muzika. V roce 2020 si jeden z mých blízkých vzal život. Bylo mi čtrnáct, vstupoval jsem do puberty a neuměl jsem s tím naložit. Bloudil jsem v sobě i ve světě. A jednou jsem někde na Facebooku uslyšel Come as You Are, konkrétně záznam z koncertu v Riu de Janeiru z roku 1993.

Když Cobain zpíval, měl jsem mráz po zádech. Měl jsem pocit, že zpívá přesně to, co tehdy cítím: odcizení, smutek a zmatení z toho, co se děje. Na tom záznamu je pro mě jeden silný záběr. Kamera zabírá Cobainovy oči schované za dlouhou ofinou a on se dívá na ten obří dav jako zvěř, která by se chtěla schovat před světem. Přesně tak jsem se v těch letech cítil.

Až potom mě uhranul jeho životní příběh. Všem doporučuju dokument Kurt Cobain: Montage of Heck, kde mluví přímo členové Nirvany a Cobainova rodina. Je to zajímavý pohled pod skořápku hudebního génia, který se stal mluvčím celé generace proti své vůli.

Kde je Nirvana v tvé muzice dnes?

Hlavně v inovativnosti a lehké špinavosti. Záměrně někdy používám akordy, které k sobě úplně nesedí, a poslední dobou si ujíždím na zkreslených a falešných kytarových sólech. Hlavně na připravovaném EP.

A lidovky?

Můj vztah k nim je dnes daleko lepší než před lety. Kvůli studiu herectví je musím zase oprašovat, dost je tam zpíváme. Zpívám je mnohem raději než dřív, ale pořád si k nim hledám cestu.

Deska z pokojíčku

Album Černá louka jsi nahrál v létě 2025 doma. Jak to vypadalo?

Bylo to docela punkové. Neměl jsem nic extra, ale v dnešní době to ani není potřeba. Billie Eilish nahrála se svým bratrem světový hit Ocean Eyes taky v pokojíčku a na levný mikrofon.

Měl jsem sadu na nahrávání, kterou mi kdysi koupila maminka – zvukovou kartu, bez které se nahrávat nedá, a sluchátka. Kvůli Černé louce jsem si sám dokoupil jen lepší mikrofon a studiové monitory, tedy reproduktory na mixování, které hrají čistý, nezabarvený zvuk. Dohromady vybavení asi za dvanáct tisíc. Zní to jako hodně, ale ze studiového pohledu je to pakatel. Za dvanáct tisíc by v normálním studiu byla jedna písnička. Takhle můžu nahrávat, kdy se mi zlíbí, a de facto zadarmo.

Kdy jsi nahrával?

Hlavně v noci. Jsem noční tvor, v noci mám klid a můžu se stoprocentně soustředit. Všechno jsem se učil za pochodu a učím se dodnes. Nejtěžší je pro mě pořád mix – smíchat různé nástroje do jednoho celku. To chce cvik a zkušenosti.

Co bys na albu s odstupem změnil?

Asi nic. Zvukově rozhodně není dokonalé, ale perfekcionismus je past. Musel jsem v sobě perfekcionistu na chvíli vypnout, jinak bych dodnes nic nevydal. To bylo vlastně nejtěžší: posílat věci distributorům s vědomím, že nejsou dokonalé. Je to moje první album a je na něm spousta chyb, ale to k tomu patří. Proto je pro mě Černá louka speciální. Je to syrový zápis té doby.

Vedle hudby pracuješ v Divadle loutek. Co tam děláš?

Teď jsem uvaděč, ale vyzkoušel jsem si i práci asistenta produkce na loutkářském festivalu Spectaculo Interesse. Měl jsem na starosti titulky inscenací a byl jsem patronem jednoho slovinského souboru.

Jednou jsem seděl v režii a během představení živě promítal titulky. Najednou začal herec improvizovat a já myslel, že mě klepne. Panikařil jsem, protože to, co říkal, jsem prostě neměl připravené. Naštěstí řekl: „Tohle není v titulkách, nehledejte to tam.“ Publikum se zasmálo a já si otřel studený pot z čela.

Jak to teď stíháš, když jsi přes týden ve Zlíně?

Je to náročnější. Pendluju mezi Ostravou a Zlínem, v Ostravě jsem hlavně o víkendech, takže i v loutkách jsem většinou jen o víkendu. Herectví je fyzicky docela náročné a někdy mám volnou jen sobotu, kdy se stejně musím připravovat do školy. Ale jak se v divadle říká: show must go on.

Po vydání alba sis dal od hudby pauzu. Proč?

Začal jsem hodně malovat, hlavně akvarelem a olejem, tomu jsem se věnoval už dřív. Potřeboval jsem jiné médium, cítil jsem, že mi hudba začíná přerůstat přes hlavu. Než vyšla Černá louka, napsal jsem asi stovku textů. A cokoliv nového jsem chtěl napsat, mi připadalo, že už tu jednou bylo. Nebylo to ale jen o malování, tehdy jsem hrál i své první koncerty a sbíral zkušenosti.

Jaký mělo album ohlas?

Podle mě skvělý. Hlavně podpora přátel a rodiny. Radost mi udělalo, když přišel někdo, kdo by o folk normálně ani nezavadil, a řekl: „Tohle bych si normálně nepustil, ale je to fajn!“

Největší zadostiučinění jsem zažil, když jeden kamarád sdílel na Instagramu story se svou tehdejší přítelkyní a dal k ní moji píseň Hvězdy, která je právě o zamilovanosti a lásce. Začal jsem se dojímat. Byl to zvláštní pocit, že někomu moje hudba posloužila k vyjádření citu k druhému člověku.

Píseň, kterou si zpíval celou cestu

Na konci října jsi vydal singl Paní señorita. Jak vznikl?

Text mě napadl v autě, když jsem jel v noci domů. Najednou jsem měl v hlavě popěvek „Por favor, muchas gracias, señorita“. Je to klasická španělská fráze, která nic moc neznamená, ale líbilo se mi kombinovat ji s češtinou. Přišlo mi to lehce bizarní, lehce romantické a lehce vášnivé. Zároveň jsem měl chuť na víno a přemýšlel, že se cestou stavím v obchodě a koupím si láhev domů. A v tu chvíli to bylo: španělština, noční romantika, víno a trochu intimity.

Během chvíle jsem měl hotovou první sloku a refrén. Jenže jsem řídil a neměl jsem si to jak zapsat, takže jsem si to celou cestu zpíval, abych to nezapomněl. Modlil jsem se, ať mě nikdo nevidí.

O čem ta píseň je?

Lehce se vysmívá rychlým vztahům a nočním romancím, kdy lidé stráví noc s někým, jehož jméno druhý den ani neznají. Zároveň vypráví o klukovi, který se během takové noci bezmezně zamiloval do dívky, kterou poznal večer předtím. Ona to ale brala jen jako noční povyražení. Zajímalo mě, jakou zodpovědnost vlastně mají dva lidé, kteří se rozhodnou spolu takovou noc strávit. A jak devastující to musí být pro toho, kdo neunese, že ten druhý si chtěl jen „užít“.

Paní señorita je tvoje první píseň z profesionálního studia. Jak ses k tomu dostal?

Václav Pustějovský mě sám oslovil, myslím, že koncem května, zrovna když jsem se učil na maturitu. Napsal mi, že slyšel Černou louku a že by s Lukášem Szlaurem měli chuť spolupracovat. Potkali jsme se u kluků ve studiu v Ostravě-Vítkovicích, zahrál jsem Vaškovi demo a on se chopil produkce. Pojali jsme to jako lehce country-folkovou věc a podle mě to dopadlo skvěle. Píseň je na všech streamovacích platformách a na YouTube má i videoklip.

Co se změnilo, když jsi nemusel dělat všechno sám?

Nemusel jsem moc věcí řešit, mohl jsem se jen dívat a říkat: tohle ano, tohle ne. Byla to skvělá zkušenost, ale chyběly mi ty noci o samotě, kdy jsem nahrával a nechával tomu volný průběh. S klukama jsme nahráli jen Paní señoritu, zbytek EP jsem zase nahrával po nocích. Asi mi tenhle styl vyhovuje nejvíc: část projektu udělat v profi studiu a část nechat jako čistý noční tvůrčí proces.

Introvert, který musí obepisovat kluby

Rozhodnutí jít do toho naplno asi něco stojí. Co tě to zatím stálo?

Určitě to mělo své oběti. Hlavně to znamená vzdát se jistoty a přijmout, že to někdy nepůjde po másle a přijdou dlouhá období sucha. Je potřeba zatnout zuby, nenechat se rozhodit věcmi okolo a pořád zkoušet nové postupy a nové cesty.

Největší obětí je pro mě to, že musím víc komunikovat s lidmi. Jsem docela introvert, a když nemusím s někým vyloženě mluvit, raději si hledím svého. Najednou ale musím obepisovat kulturní centra, nabízet koncerty a přemýšlet nad tím i trochu z podnikatelského hlediska. To nesnáším a pořád si na to zvykám. Nemám takovou tu dravou povahu, jakou mají jiní muzikanti, a děsně jim ji závidím.

Zároveň bych to neměnil. Život v lehké nejistotě a neustálém tlaku mi vyhovuje, protože nesklouzávám do rutiny. Tu nesnáším a vím, že mě užírá.

Byl někdo, kdo to bral jinak než ty?

Dodnes si spousta lidí myslí, že to nemám promyšlené a že jsem se zbláznil. A já s nimi souhlasím. Nemám to promyšlené a zbláznil jsem se.

Skořápka ostravské nátury

Ve Zlíně ti chybí ostravská nátura. Co to přesně je?

Podle mě v tom, že si tady lidi říkají věci narovinu, tak jak jsou, bez příkras. Hodně lidí tu navenek působí rázně a ostře, mají kolem sebe takovou skořápku. Jakmile se ale člověk pod ni dostane, zjistí, že je to vlastně velmi citlivý člověk. Dostat se tam je těžké, ale opravdu to stojí za to.

Na naší škole studují lidi z celé republiky a je zajímavé, že někteří jsou otevření hned od začátku. Na to jsem nebyl zvyklý a sám se teprve učím víc se lidem otevírat. Ostraváci se podle mě cizím lidem na potkání moc neotevírají, lidé z jiných koutů republiky to naopak dělají při první příležitosti.

Čtyři roky jsi ale studoval v Orlové. Jaký k ní máš vztah?

Určitě silný. Studoval jsem na GOA Orlová obor veřejnosprávní činnost a strávil tam krásné čtyři roky. Mám tu spoustu přátel a známých ze školy a moc rád se sem vracím. Hlavně stará Orlová je pro mě kouzelná ukázka architektury a umění. Navíc tady žije část mé rodiny, takže když nejsem ve Zlíně, jsem v Orlové docela často.

Na pódiu s alter egem

Studuješ herectví. Když zpíváš vlastní text, hraješ roli, nebo jsi to ty?

Hudba a herectví jsou pro mě rozdílné druhy kreativní práce. V herectví je spousta technik, mně je asi nejbližší metoda Stanislavského, kdy herec při tvorbě postavy čerpá z vlastních životních zkušeností a emocí. Pořád ale hraje postavu, přemýšlí a jedná jako ona.

U hudby to tak není. Tam jsem zcela nahý, obrazně řečeno. Všechno, co zpívám, jsem já. Když někomu hraju svoje písničky, ať na koncertě, nebo jen tak, propůjčuju mu kus sebe a dávám mu klíč k nahlédnutí do svého nitra. Možná jen na koncertech občas nasazuju své alter ego, které má za úkol bavit lidi a komunikovat s nimi. Jsem introvert a není mi to úplně blízké, ale když chce člověk při živém hraní lidi zaujmout, je to podle mě potřeba.

Až budeš za deset let procházet kolem Divadla loutek, podle čeho poznáš, že to rozhodnutí stálo za to?

To je zajímavá otázka. Asi podle toho, že se tomu budu pořád věnovat. Ale myslím, že už teď vím, že to bylo správné rozhodnutí. Za ten skoro rok a půl, co se tomu věnuju naplno, jsem zažil daleko víc věcí, kouzelných nocí a chvil než za celých dvacet let předtím.

Takže vlastně odpověď neznám. Ale myslím, že pokaždé, když půjdu kolem Divadla loutek, vzpomenu si na ten pocit nirvány, kdy jsem se rozhodl, že to chci opravdu dělat. I když to bude cesta trnitá a krvavá.

Závěr

Když se Adam Nadažy na podzim 2024 vracel nočním městem z Divadla loutek na autobus, nevěděl přesně, nad čím přemýšlí. Věděl jen, že chce dál. Za dva roky od té noci nahrál v pokoji album, odmaturoval v Orlové, odešel studovat herectví do Zlína a poprvé nahrával v profesionálním studiu.

Teď ho čeká část práce, kterou podle svých slov nesnáší: obepisovat kluby, nabízet koncerty a mluvit s cizími lidmi. Bez ní ale písně z nočních hodin k posluchačům nedojdou.

Sedmnáctého listopadu, přesně rok po Černé louce, vydá singl Without You. Celé EP O kovbojovi bez koně vyjde 29. listopadu.

---

David KONÍK
redaktor zpravodajského portálu eOrlová, z.s.