Míň míjení, víc potkávání. Dvě spolužačky z gymplu zakládají ve Futře Potkárnu

Rozhovor pro eOrlová: „Tady je nuda, musíme zase někam jet“

Potkárnu jste prý nosily v hlavě dlouho. Co ji tam drželo a co se změnilo na výletě do hor?

Alena: Nenosily jsme v hlavě Potkárnu jako takovou. Spíš to, čeho chceme dosáhnout, co nám dává smysl a co chceme tvořit. Nikdy jsme se nebavily o komunitních akcích v Orlové s konkrétním názvem. Byly to spíš rozhovory typu: „Ježiš, tady je nuda v té Orlové, musíme zase někam jet.“ (směje se) Zároveň obě milujeme lidi a potkávání s nimi.

Výlet do hor byl další spontánní nápad. Šly jsme obě takové zamyšlené, že bychom chtěly dělat něco pořádného. No, obě jsme ve věku, kdy se hledáme. Lucka přišla s nápadem pořádat akce, že by ji to bavilo a naplňovalo. Slovo dalo slovo a hned cestou domů jsme vymyslely, co a jak.

Lucka říkala, že by moc chtěla, ale potřebuje k sobě tahouna, který bude chrlit nápady a bude stát při ní. I když jsme spolu nikdy na ničem nepracovaly, tušily jsme, že se budeme skvěle doplňovat. Lucka je víc pinktlich na detaily a estetiku, já jsem spíš bouřka s nápady. Hodně věcí začínám a víc zápasím s tím je dodělat. (směje se)

Lucie: Já jsem v takových věcech trochu „posranek“. Když mám něco dělat sama, vždycky potřebuju mít u sebe člověka, o kterého se můžu opřít. A Alča je pro mě velká kotva v tom, aby se věci prostě realizovaly.

První lavice, poslední lavice

Jak jste se vy dvě potkaly? A co umí ta druhá, co ty ne?

Alena: Ráda bych se podělila o nějakou srdceryvnou historku. Ale zkrátka jsme byly dvě holky, které nevěděly, co chtějí studovat, tak si šly odsedět čtyři roky na gympl. (směje se) Já v první lavici, Lucka v poslední. Tomu říkám kombinace snů.

Lucka umí přijít s nápadem a sehnat lidi, kteří pak zařídí další věci. Vždycky jsem ji vnímala jako obratného sociálního motýla, který s naprostou lehkostí navazuje kontakty a přátelství. Nesnaží se o dokonalost, nesnaží se být víc, než je. Umí se projevovat svobodně a po svém, řekla bych správně po ostravsku, a skvěle tím doplňuje moje sem tam upjatější rozpravy. Její prokrastinace je sice na maximální úrovni, ale když už něco začne a záleží jí na tom, dotáhne to do konce. Celou Potkárnu je možné dělat díky ní a jejím kontaktům.

Lucie: Alča je hrozně dynamická a vášnivá bytost. Do všeho se dokáže neskutečně nadchnout a nejradši by měla všechno hned. Je vtipná, láskyplná a podporující, umí rozesmát i podržet a přirozeně vplout snad do jakékoliv společnosti. Nejvíc na ní obdivuju, že když se jí něco nelíbí, rozhodně vám to dá najevo a nemá problém si za sebou stát. Je strašně srdečná a otevřená, a zároveň má přesnou představu o tom, jak věci budou.

Abych ji jen nechválila, tak na ni taky prásknu, že umí být pěkně paličatá a občas prostě musí být všechno po jejím. Jsem hrozně ráda, že ji mám ve svém životě, a myslím si, že každý by měl mít svoji Alču.

Lucie Velčovská pracuje ve Futře jako terénní pracovnice nízkoprahového klubu a při práci studuje vysokou školu. Čtenáři eOrlové ji znají z únorového rozhovoru. Alena Kazíková vystudovala bakalářský obor ergoterapie na lékařské fakultě a příští září nastupuje na magisterské studium. Do té doby si dává rok na hledání: částečně pracuje v rehabilitaci, částečně v gastronomii.

Hlavní postava na přechodu

Vaše heslo zní „Míň míjení, víc potkávání“. Kde v Orlové se lidé nejvíc míjejí?

Alena: Nejvíc mě napadá přechod pro chodce. Vidíme se, díváme se přímo do očí, pak jdeme proti sobě a nikdo nic neřekne. Uhýbáme si, nebo do sebe vrážíme. Přitom i ten člověk naproti je hlavní postava svého příběhu. Zažívá podobné radosti i strasti jako vy, je z masa a kostí jako vy. Kdybyste se jen nemíjeli na přechodu a potkali se jinde, třeba v Potkárně, možná byste si i rozuměli.

Lucie: Alča to vystihla skvěle. Napadá mě k tomu jen malá myšlenka: kdy naposledy jste někomu jen tak na ulici řekli, že mu to sluší? Nebo začali krátký rozhovor o tom, jaké je dneska počasí na houby?

Kompars, žvýkačka a pes

Proč je pro dospělého tak těžké seznámit se s někým novým? A kdy jste si naposledy našly nového kamaráda?

Alena: Dávám to za vinu individualizaci společnosti, tlaku a glorifikaci „alone time“. Přitom lidé odjakživa žili pospolu v komunitách a kmenech. Samozřejmě aby přežili, ale taky aby žili a dělali si život příjemnějším. Dnes spousta lidí jede za sebe a ostatní vnímá možná jako kompars, jako přítěž, jako někoho vedlejšího.

Sama s tím mám mnohdy problém. Nechci být na obtíž, na něco se zeptat, na někoho se usmát, někoho oslovit. Přitom jsem člověk, který z autentických setkání čerpá energii ještě měsíce potom. Třeba když si ke mně v autobuse přisedla holčička se žvýkačkou v ruce, celá ulepená. Říkala jsem si: Ježiš, proč já? (směje se) Jenže ona se se mnou úplně bez ostychu dala do řeči. Představila se, řekla mi o sobě pár věcí a že tahle žvýkačka je její nejoblíbenější, a tak si ji dělí a žvýká vždycky jen kousek. Je to asi půl roku a pořád si to pamatuju. Zlepšilo mi to den.

Kamarády si většinou hledám přes kamarády. Kamarádka mě vzala na dovolenou se svým přítelem a vzali s sebou i dva svoje kamarády. A já byla hned bohatší o tři lidi, prakticky bez práce. (směje se)

Lucie: Mám pocit, že se na tom dost podepsala pandemie. Jako společnost jsme se od sebe tak nějak odpojili a odvykli jsme si navazovat nové kontakty a trávit čas s lidmi, které ještě neznáme.

Mě osobně jen tak na ulici moc lidí neosloví. Teda pokud zrovna nemám vedle sebe svého psa. (směje se) Než jsem ho měla, skoro nikdo mě u nás v baráku neznal. Od té doby se pravidelně bavím se sousedkami na chodbě a díky němu jsem si našla i skvělou kamarádku Zuzku, která mě kvůli němu oslovila.

Obecně jsem ale většinou ta, která konverzaci začne. Na ulici, v parku nebo v MHD. Říkám si, že mně samotné by udělalo radost, kdyby se se mnou někdo jen tak na pár minut dal do řeči. Myslím, že člověk někdy zbytečně přemýšlí, jestli někoho neobtěžuje nebo jestli není trapný. Přitom z úplně obyčejných setkání může vzniknout něco moc hezkého. Nebudu lhát, i mně to někdy dělá problém a je to výstup z komfortní zóny. O to větší radost pak mám, když se odhodlám.

Plátěnky a tři lidé

Jak bude vypadat první večer v Potkárně?

Alena: Naše první akce se jmenuje Dej plátěnce nový život. Bude ve Futře a přijít může naprosto kdokoliv, není to věkově ani jinak omezené. S jakoukoliv motivací: seznámit se, odpočinout si, tvořit. V tak polarizované a individualizované společnosti se snažíme propojovat lidi přes zábavné aktivity. Začínáme v pět a potrvá to asi dvě hodiny. Veškerý materiál bude na místě, včetně občerstvení, které připravujeme my. Tím „my“ myslím Lucku, snad. (směje se) Já tak obratná v kuchyni nejsem, ale vynasnažím se. Cena je 300 korun.

Lucie: Naším cílem je propojovat lidi a motivovat je, aby se víc potkávali. Sama to moc dobře znám: všichni jsme unavení z každodenního života, z práce, rodiny, nákupů, úklidu. Moc jsem si přála vytvořit místo, kam si lidé přijdou odpočinout, popovídat si a jako bonus se třeba naučit i něco nového.

Koho byste tam nejradši viděly a koho bude nejtěžší přesvědčit?

Alena: Ideálně mix všech. Od teenagerů, kteří nechtějí být trapně doma a utečou za něčím trochu sofistikovanějším, po babičku nebo starší pár, kteří chtějí vyzkoušet něco nového, vidět mladé, jak něco tvoří, a mít víru v lidstvo, že mladí nejsou jen na mobilech. (směje se) Nejtěžší bude dostat tam kluky a muže.

Lucie: S tím počítáme. Přece jen jsme dvě holky a program pro kluky se nám vymýšlí hůř. Já bych tam moc ráda viděla i maminky, které si jdou na chvilku vyčistit hlavu.

Čeho se nejvíc bojíte? A co když přijdou tři lidé?

Alena: Strach necítím, spíš se těším. Jsou tam ale záchvěvy nervozity a očekávání sama od sebe. Že přijdou tři lidé, se klidně stát může, je to dost realistický scénář. A ti tři budou ještě naši známí. (směje se) Všechno teprve začíná a propagovat akci s možnostmi, které máme, není nijak lehké. Spoléháme na přátele, že to budou šířit dál.

Lucie: Já se asi vyloženě ničeho nebojím. Spíš cítím, jak mě celý projekt zase nakopl a dodal mi novou energii. Beru to trochu i jako příjemnou prokrastinaci, abych nemusela psát bakalářku a měla se aspoň na co vymluvit. (směje se) Samozřejmě mám obavy, jestli vůbec někdo přijde a jestli bude akce dost dobrá. Uvědomuju si ale, že jsou to z velké části moje vlastní nároky na sebe. Postupně se učím přijímat, že ne všechno musí být dokonalé a že nemusíme mít pokaždé plno, a jde mi to opravdu těžko.

A co když přijdou tři lidé? Budu nadšená! I kdyby přišel jen jeden, pořád mi to dává smysl. Věřím, že si Potkárna postupně najde svoje lidi. Když ne na první, druhé nebo třetí akci, tak třeba na té desáté. Hlavní pro mě je, že jsme se do toho vůbec pustily a že vytváříme něco, co nám samotným v Orlové chybělo.

Místo, kde nemusí pomáhat

Potkárna se bude konat ve Futře, spolku, který v Orlové funguje od roku 1997. Vedle koncertů a kulturních akcí provozuje i nízkoprahový klub pro děti a mládež. V čele spolku stojí předsedkyně Blanka Kissová.

Lucie, v únoru jsi o Futře říkala, že když tam přijdeš s tím nejšílenějším nápadem, vždycky se najde aspoň jeden člověk, který řekne „jdu do toho s tebou“. Je Potkárna takový nápad?

Lucie: Nevím, jestli je Potkárna přesně takový nápad. Asi spíš ne. Je to něco, co si v hlavě nosím už fakt dlouho, a Alča navíc vůbec není členkou Futry. Každopádně kdyby nebylo Blanky Kissové, nevím, jestli by se Potkárna teď vůbec realizovala.

Jsem hrozně vděčná za to, jak velkou důvěru ve mě má a že mi dává naprosto volnou ruku. Zároveň ale cítím velkou zodpovědnost, protože vím, že věří, že to zvládnu. V práci jí říkám, že je taková naše maminka. Provází mě věcmi, se kterými zatím nemám tolik zkušeností, a vždycky vím, že za ní můžu přijít pro radu. Je pro mě velkým vzorem.

Ve Futře vytváříš bezpečný prostor pro mladé lidi. Co si z nízkoprahu bereš do Potkárny? A co tam fungovat nebude?

Lucie: Chtěla bych si z Futry přenést hlavně otevřenost, laskavost a pocit bezpečí. To, že se tam člověk nemusí na nic hrát a může přijít přesně takový, jaký je.

Zároveň bych si moc přála, aby Potkárna byla jiná v tom, že nebudu muset neustále zjišťovat, co koho trápí a jak mu pomoct. Nemyslím to vůbec zle, svou práci miluju. Ale když ji děláte každý den, máte tendenci si ji přenášet i do osobního života. Člověk pak automaticky víc vnímá, co je špatně a co by se dalo napravit, než aby si prostě užíval to hezké.

Neznamená to, že v Potkárně nebude prostor pro smutek, naštvání nebo cokoliv, co si člověk zrovna potřebuje prožít. A už vůbec ne, že když se mi někdo svěří, pošlu ho pryč. Jen bych si přála nemít potřebu všechno hned rozebírat a hledat řešení. Abychom tam mohli prostě jen být, smát se, tvořit, povídat si a užívat si společný čas.

Aleno, jaký vztah k Futře máš ty?

Alena: Zatím omezený. Mám ho spojený hlavně s tím, že tam pracuje Lucka. Za běžného provozu ji moc neznám, ale vím, čím se zabývají, a obdivuju všechny sociální pracovníky i místní dobrovolníky. Je to velmi smysluplná a potřebná práce. Futru znám spíš volnočasově, jako místo, kde se konají koncerty, přednášky a akce všeho druhu. A je to boží cool místo. (směje se) Přijdete tam a víte, že jste vítaní, ať jste kdokoliv.

Když to vyšumí

Lucie, práce, škola a teď ještě Potkárna. Kde na to bereš čas? A v únoru jsi o sobě říkala, že občas rozděláš milion věcí a pak je necháš vyšumět. Co když vyšumí i Potkárna?

Lucie: Času je spousta, když se člověk dobře baví. (směje se) Je pravda, že jsem schopná rozdělat milion věcí a půlku z nich nikdy nedokončit. A upřímně, i u Potkárny se to může stát. Nechci si ale dopředu vytvářet tlak, že to musí fungovat dalších deset let a že máme závazek, který musíme za každou cenu naplnit. I když si tenhle tlak na sebe hodně ráda vytvářím a učím se s tím pracovat.

Chci to dělat hlavně proto, že mě to baví, naplňuje a dává mi to smysl. Věřím, že jsme všichni nějakým způsobem jeden celek, a přitom spolu tak strašně málo mluvíme a trávíme společný čas. To bych chtěla alespoň trochu změnit. Pokud Potkárna jednou vyšumí, tak to tak prostě mělo být a nebudu to brát jako neúspěch. Možná mi to v tu chvíli přestane dávat smysl a nadchnu se pro něco jiného. Ale teď mě to baví, mám z toho radost a to mi zatím úplně stačí.

Dá se komunita založit? Nebo můžete udělat jen prostor a zbytek je na lidech?

Alena: Za mě spíš to druhé. Pokusíme se udělat safe place, komfortní místo s příjemnou atmosférou. Lidi si buď sednou a užijí si to, nebo budou chtít být spíš sami a tolik se nepřátelit. A víte co? Obojí je naprosto v pořádku. Jde nám o to, aby si to každý užil tak, jak uzná za vhodné, po svém.

Lucie: Souhlasím.

Představte si, že je za rok a ve Futře sedí dva lidé, kteří se poznali u vás a teď spolu něco dělají už bez vás. Co by to muselo být, abyste si řekly, že to stálo za to?

Alena: Cokoliv! Už to, že se baví, je obrovský úspěch. Že jsme propojily lidi, kteří by se běžně vůbec nepotkali, a už vůbec ne za takových podmínek. A kdyby je to inspirovalo něco tvořit nebo šířit dál nějaké krédo typu pojďme se nemíjet, pojďme se bavit, bylo by to super. Myslím v běžném životě, jako mentalitu.

Lucie: Já bych z toho byla úplně nadšená. Už samotná představa, že se dva lidé, kteří se předtím vůbec neznali, díky naší akci potkali, dali se do řeči a teď spolu tráví čas nebo něco tvoří, je pro mě obrovská výhra.