Událost je ohraničená časem vlády opolského knížete Meška a krajinou tehdy pustou, bez lidských obydlí, krajinou, kterou pokrýval les, neproniknutelný hvozd. Právě sem, stržen divokou loveckou štvanicí, zabloudil kníže Mešek se svou družinou. Když zmizela stopa zvěře za třasoviskem a slunce nemilosrdně pálilo, na líbezné vyvýšenině kázal kníže pacholkům a ostatním, aby zarazili.
Ve stínu staletých velikánů bylo zakrátko prostřeno. Kněžna Ludmila odhrnula si z cela uvolněný pramen vlasů, a jak po dívčím způsobu zvedla loket, aby se napřímila po prudké jízdě, hle – div divoucí.
Veliký orel, který zde byl domovem, vyplašený neobvyklým ruchem, rozepjal křídla a vzlétl. Prudký závan zvichřeného povětří dotkl se tváře kněžny. Polední slunce oslepovalo. Kněžna zvedla oči k hořícímu jasu poledního nebe a zapotácela se. Prška slunečních paprsků prostupovala okrajem větvoví i křídly orla. Něco bílého objevilo se nejdříve v rovině orlích spárů a pozvolna se snášelo k nohám kněžny. Snad to byl přelud, okamžik nevýslovné závrati duše, snad to bylo neobvyklé pírko orla, snad kořist v jeho drápech, snad bílá hostie…
A tu se naplnilo čekání i čas kněžny. Když v poledním nastalém tichu přihlásil se k životu křikem synáček, dědic a zachovatel rodu, po letech kníže Kazimír – rozpoznal Mešek, že mu bylo dáno znamení. Vztyčil na vyvýšenince kríž. Brzy zde dal sroubit kapli. Za čas se v příhodných místech kolem kaple usadili lidé. Kapli nahradil kostel. Bylo třeba zapsati místo lidských příbytků v knihách majetku knížete – nazvali osadu Orlovou.
V kostele na věcnou paměť příhody visel obraz knížete, kněžny a orla, jak se vznáší s bělostnou hostií. Byl to dar knížete.
Zdroj: http://www.geocaching.com