U hasičů jsem vyrostl. Teď chci to stejné dopřát i dětem

Když k dobrovolným hasičům SDH Orlová-Město nastupoval jako šestiletý kluk, byl prý „takové malé brylaté nic“. Dnes je z něho spolehlivý člen výjezdové jednotky, držitel řidičského oprávnění C, kurzů pro obsluhu dýchací techniky, motorové pily i strojníka. K tomu přibývá další role – instruktor mladých hasičů.

Pavel Mančík je důkazem, že hasičina není jen o zásazích, ale i o vztahu k lidem, trpělivosti a chuti předávat zkušenosti dál. A o tom jsme si společně jedno podzimní dopoledne povídali v hasičárně.

Pavle, kdy ses poprvé dostal k hasičům?

Pavel Mančík:
Rodiče mi sháněli kroužek, když mi bylo přibližně pět až šest let, tedy někdy kolem roku 2007–2008. Fotbal ani hokej mě nikdy moc neoslovily, zato mě vždy fascinovali hasiči – hlavně když projížděli se svítícími majáky. Volba mezi dvěma jednotkami nakonec padla na tu, ve které jsem zůstal dodnes.

Na prvním tréninku jsem byl opravdu hodně stydlivý – takové brylaté nic 😅. Skoro jsem ani nechtěl vystoupit z auta, ale můj budoucí trenér mě povzbudil a nevzdal to se mnou. Za to jsem mu dodnes velmi vděčný. Od té doby jsem u hasičů téměř osmnáct let.

---

V roce 2016 jsi vyhrál svou kategorii v soutěži TFA mladých hasičů. Byl to pro tebe zlom?

Pavel:
Už od útlého věku mě víc přitahovala silová stránka výkonu než rychlost nebo vytrvalost, takže jsem se v soutěžích často uplatňoval v silově náročných disciplínách.

V roce 2016 se v našem okrese Karviná konal první ročník TFA (The Toughest Firefighter Alive) a mně bylo tehdy čtrnáct let. Trenér mi velmi věřil – věnoval mi extra tréninky i o víkendech – a první ročník jsme vyhráli. V dalším roce jsme skončili druzí.

Později mě omezily zdravotní problémy s kolenem, které mi znemožnily pokračovat v plné intenzitě, ale právě ta zkušenost byla zlomová. Potvrdila mi, že hasičina pro mě není jen koníček, ale směr, kterým chci jít naplno, a že chci pomáhat lidem.

🎥 Video: TFA mladých hasičů

TFA není lehká disciplína. Co tě na ní bavilo nejvíc?

Pavel:
TFA mě přitahovalo především svojí různorodostí a tím, že vás dokáže donutit sáhnout si až na dno sil. Je to disciplína s vysokým adrenalinem – ten pocit, kdy běžíte po trati, kolem vás lidé fandí a povzbuzují, je nepopsatelný.

Zároveň je to i o soutěžní atmosféře a týmovém duchu. Trenér, který vás žene dopředu, a ostatní soutěžící, kteří vás podporují. Nechcete zklamat ani sebe, ani je. To všechno dohromady mě na TFA bavilo nejvíc.

---

Velitel tě popisuje jako „silový typ, ne sprintéra“. Souhlasíš?

Pavel:
Ano, naprosto souhlasím – popis „silový typ, ne sprintér“ sedí. Nejsem typický sprinter ani vytrvalec; moje přednost je v síle.

V soutěžích to znamená pozice jako rozdělovač nebo „béčkař“, kde je potřeba manipulovat s těžkým hadicovým materiálem nebo obsluhovat armatury. Při zásazích se to projevuje při nošení výstroje, manipulaci s nářadím, vynášení osob nebo zakládání proudů – úkony, které vyžadují sílu a techniku.

Na tréninku ale pracuji i na kondici – kombinuji silové cvičení s intervaly a zátěžovými cvičeními v ochranných prostředcích. U hasičů musí každý splňovat fyzické nároky tak, aby neohrozil sebe ani kolegy.

---

Pamatuje si tě z první noční soutěže v Chotěbuzi – prý jsi seděl stranou a vypadal, že tě to nebaví. Dnes tě označuje za jednoho z nejspolehlivějších členů výjezdu. Co se změnilo?

Pavel:
Tehdy byli ostatní členové mnohem starší než já, minimálně o osm let, a já jsem byl od přírody spíš introvert. Trvalo mi, než jsem se do kolektivu začlenil.

Změnilo se to postupně – díky podpoře týmu, trenérů i starších členů. Dnes se s kolegy běžně bavíme při výjezdech, trénincích i na hasičárně.

Tahle cesta – od tichého nováčka k někomu, na koho se ostatní mohou spolehnout – vysvětluje, proč mě dnes velitel označuje za jednoho z nejspolehlivějších členů výjezdu.

---

Postupně sis udělal kurz na C, strojnický, nositele dýchací techniky i motorovou pilu. Co tě motivuje k dalším kvalifikacím?

Pavel:
Hlavní motivací je být co nejvíc užitečný a flexibilní pro jednotku. Zkušenosti ukázaly, že někdy hrozí zpoždění výjezdu, když chybí například strojník nebo pilař. Proto si rozšiřuji kvalifikace.

Jde o odpovědnost – chceme, aby naše jednotka mohla vyjet vždy plnohodnotně a bezpečně. K tomu se přidává i osobní motivace: od malička mě fascinovala technika a velká hasičská vozidla. Řídit a obsluhovat tyto stroje byl vždy můj sen.

---

Teď tě čeká nová role – vedení kolektivu mladých hasičů. Jaké to je, přebírat otěže po těch, kteří tě kdysi sami vedli?

Pavel:
Je to pro mě velká pocta, ale i trochu obava z nové zodpovědnosti. Mám štěstí, že mi pomáhá můj bývalý trenér – nabízí mi rady i zkušenosti. Nejsem na to sám, mám podporu velitele, starosty i celého sboru. Navíc nebudu trénovat sám, ale společně se svou partnerkou.

---

Na školení vedoucích jsi prý šel „na blind“, ale zkoušku jsi zvládl na výbornou. Jaké to bylo?

Pavel:
Na školení jsme šli s partnerkou, která se mnou povede tréninky mládeže. I když jsme šli „na blind“, pomohly nám zkušenosti z praxe. Školení nebylo jen o vedení dětí – testovalo i přehled o fungování jednotky.

Nakonec jsme oba získali III. stupeň kvalifikace – instruktor. Byl to stres, ale i potvrzení, že jsme na správné cestě.

---

Co chceš dětem v kroužku předat? Bude to spíš o disciplíně, zábavě, nebo o tom, že pomáhat má smysl?

Pavel:
Chceme dětem ukázat hasičinu jako vyváženou kombinaci dovedností, hodnot a zážitků. Aby to pro ně byla především zábava, ale zároveň místo, kde se naučí zodpovědnosti a týmové práci.

Učíme praktické věci – základy první pomoci, požární prevence, práci s vybavením – ale stejnou váhu klademe na respekt, disciplínu a podporu. Důležité je, aby děti pochopily, že pomáhat druhým má smysl.

---

Velitel tě popsal jako člověka, který se nezalekne žádné práce – „načepuje pivo, postaví stan, usmaží bramborák.“ Patří podle tebe tahle obyčejná pracovitost k dobrovolným hasičům stejně jako uniforma?

Pavel:
Rozhodně ano. Tahle „obyčejná“ pracovitost k dobrovolným hasičům neoddělitelně patří. Uniforma je symbol, ale to, co sbor drží pohromadě, jsou právě ty nenápadné práce – postavit stan, připravit akci, umýt techniku, zajistit logistiku.

Možná to nevypadá hrdinsky, ale bez toho by žádná akce ani výjezd neproběhl. Mě to baví – rád pomáhám s přípravou a vím, že tím přispívám k dobré reputaci jednotky.

---

Kdyby ses mohl vrátit k tomu malému Pavlovi, který poprvé přišel na hasičský trénink – co bys mu dnes řekl?

Pavel:
Neboj se. Hasiči ti změní celý život a nasměrují tě novým směrem. Poznáš nové kamarády, naučíš se spoustu věcí a v budoucnu se to stane tvým životem i koníčkem.

---

Hasičský kroužek pro mladé již příští rok

Pavel Mančík spolu se svou partnerkou otevírají nový kroužek mladých hasičů.

Je určen pro děti, které chtějí zažít týmovou atmosféru, naučit se základům hasičiny a získat dovednosti, které se jim budou hodit celý život. Je určen pro děti, které chtějí zažít týmovou atmosféru, naučit se základům hasičiny a získat dovednosti, které se jim budou hodit celý život. „Začít chceme po Novém roce, ale termín ještě ladíme.“ vysvětluje Pavel Mančík „děti se budou učit hasičině tady u nás na zbrojnici v Orlové Městě a zde si také budou moci vyzvednout přihlášku. Doporučuji sledovat náš Facebook SDH Orlová – Město a určitě dáme vědět i zpravodajskému portálu eOrlova.cz“ dokončuje Mančík

David Koník
fotoreportér zpravodajského portálu eOrlova.cz

FOTOGALERIE